ze života Kousáků

já na bráchu brácha na mě

Nedávno se mě kamarád ptal, jestli není moc depresivní setkávat se hlavně s rodiči dětí, které mají nějaký problém. Víte co? NENÍ!!!! Když nám sdělili diagnozu a já měla pocit, že se zhroutil svět, že vlastně vůbec netuším co bude, co budeme dělat, jak budeme žít dál... Asi nejvíce mě děsilo, že to nezvládneme, že Kousák nebude moci žít plnohodnotný život, takový jaký bude sám chtít. Řešíme dílčí problémy, jdeme krok za krokem. Školka, škola, SPC, Paspoint, nácvik sociálních dovedností, kroužky, pohyb. A víte co? Nikdy jsem nebyla silnější než teď, právě proto, že jsem v kontaktu s rodiči, kteří jsou silnější než si umíte představit.  

A jak je to s tím plnohodnotným životem? Na fotce jsou bráškové. Kousák vozí MiniKousáka. Nevěřila jsem, že tohle někdy bude možné. Kousák má hroznou hrubou motoriku, MiniKousák zase škodí kudy chodí :-) Ale poslední dobou se tak nějak dohánějí. Ten malej dorůstá a  a ten velkej zase dozrává do velkého bráchy. Je úžasné sledovat tu proměnu. Velkej se stará o malého. Připoutává ho v autě, pomáhá s koloběžkou. No a dnes nám děda poslal tuhle fotku. Až mi vyhrkly slzy :-) To je přeci úplně normální fotka obyčejných kluků před barákem nebo ne? 

Autismus není dar. Ale ta jiná perspektiva rozhodně ano!