VÍTE JAK SE RODÍ JEŽCI?

Miluju přírodu a les. Ne, nejsem žádný extrémista, lesana ani sluníčkářka. Mě a bratra rodiče vychovali a vedli k pobytu venku. Já se teď u svých i těch půjčených dětí snažím o něco podobného. O to víc, že kdyby si mohly dobrovolně vybrat, proseděly by celý den u telky, u tabletu nebo telefonu.

Tento víkend se ovšem velmi vydařil. Počasí bylo nádherné, a nám se povedly hned dva krásné výšlapy po Kuřimských kopcích.  

Už to, že jsme museli vyjet busem, byl pro některé, co si vozí zadečky pouze autem, docela zážitek. Další novinkou byla pro část dětí odpověď na otázku: „Kam jdeme?“ …“No přeci domů!“  Aha, žádná ZOO ani Dinopark ani jiná super atrakce, dokonce na konci není plánovaná ani hospůdka se sladkou odměnou. Nicméně s heslem „Cesta je Cíl“ jsme vyrazili a jsem až příjemně překvapená, jak děti přijaly fakt, že prostě jenom jdeme lesem, koukáme kolem sebe a poznáváme kytičky, broučky a motýlky. Viděli jsme i slepýše, několik přejetých a jednoho živého!

Došli jsme na vrcholek jednoho kopce, kde byla kovová schránka a v ní sešit, razítko, pár ptačích pírek a kamínků. Děti přemýšlely, k čemu to je a Kousák jako první volal: „ Já vím, co to je já vím, to je kniha přání a stížností!“ Kam na to chodí, netuším.

Děti se do toho deníku zapsaly, byla jim vysvětlena funkce razítka a šlo se dál. Funěli jsme do kopce, teda hlavně já, a MiniKousáka jsem táhla v závěsu. Na cestě jsme uviděli krásnou chlupatou housenku. Měla krásné dlouhé chloupky a MiniKousák se nad ní sklonil a zvolal: „Takhle se, mami, rodí ježci!“. 

Je až neuvěřitelné, co všechno se na takovém výletu od dětí dozvíte. Bylo super vidět, jak pro ně najednou není problém  s námi mluvit, dívají se okolo a nepotřebují vůbec nic. Jen nás a trošku vody v láhvi. Bylo fakt vedro.

Najednou jsme mezi stromy spatřili dřevěnou stavbu. Na dotaz směrem k dětem: „Děcka, co to je?“ jsme dostali odpověď, že to může být hájovna, seník, nebo krmelec. Byly vyslány směrem k té chaloupce, aby teda zjistily, co to je. Bez signálu a netu se musí zkoumat očima a hlavou. Dorazily s tím, že v tom je seno, ale je to zamčené, takže logicky to byl seník. MiniKousák to uzavřel slovy: „Ne, není to jáhovna!“ 

Ano, už se moc těším na další společné výšlapy po našich krásných lesích. Protože kde jinde narazíte v lese na knihu přání a stížnosti? Mimochodem, co byste do takové knihy napsali Vy?