Pýcha a předsudek v našem podání

Už jste se setkali s tím, že si říkáte: „ tohle se mi prostě nemůže stát!“ a pak lup a je to tam? Tak schválně kolik předsudků napočítáte?

Začal školní rok a s ním spousta nových informací, zážitků, prožitků a stresů.

Tak například: naše třídní schůzky. První šok, Kousák sedí vzadu v poslední lavici! Měli jste to taky tak, že největší "sígři" seděli vzadu, aby nerušili? My ano! A já jsem vždy seděla v první polovině třídy. Vždy a téměř pokaždé v první lavici. Zaprvé mám auditivní paměť a potřebovala jsem být v kontaktu s vyučujícím, ale hlavně jsem chtěla být prostě u toho: rozdávat sešity, mazat tabuli. Mě vážně škola moc bavila. Včera v autě, když jsem Kousákovi vysvětlovala něco o škole, mi prosím pěkně řekl: „Ale já nechci být jako Ty!“ Panikááá! Co tím myslí? „Co myslíš tím "jako já"!?“ ptala jsem se a kousala do volantu. Kousák naprosto bez váhání prohlásil: „Ty jsi byla ve škole šprtka. A to já nechci být!“ A to jsem pak kousla do volantu, abych neumřela smíchy. Jenže, když mi to vysvětlil pochopila jsem, že šprt =  jedničkář. Podle mě je šprt ten, kdo chce být  za každou cenu nejlepší a věnuje tomu veškerý svůj čas volný i školní. Mám pocit, že syn si myslí, že mít dobré známky je něco špatného. No, máme na čem pracovat.

Další šok nastal, když jsme se dozvěděli, že nám ve třídě zůstává dítě, které se ani do konce školního roku první třídy nenaučilo číst, psát a počítat v tom základním rozmezí. Tak nějak se doufalo, že půjde do praktické nebo speciální školy, kde budou mít čas a prostor se mu věnovat. Vy, co si myslíte, že škola něco může, tak věc se má jinak. Je to na rodiči, aby řekl, že je něco v nepořádku a dítě potřebuje pomoci. Škola může doporučit, ale nemůže jednat za rodiče. A když si takový rodič myslí, že dítě nepotřebuje asistenta ani IVP, dokonce ani předepsanou medikaci, tak potom to má na krku celé paní učitelka. A věřte, že dítě které se Vám ve vyučování válí po zemi zabalené v dece, protože se mu učit nechce, vyrušuje ostatní žáky, plazí se pod lavicemi a sedí schované pod katedrou, není žádná sranda. Myslela jsem si, že tady už nic nepomůže. Když jsem dnes byla Kousákovi pro učení, tak tam tohle dítko bylo s naší asistentkou, novou, zkušenou. A kupodivu, neválelo se po zemi, ale sedělo u lavice, dokonce psalo do písanky. Je to o přístupu a o tom, co se dětem dovolí. Někdy příliš svobody škodí.

Třetí šok, naše paní učitelka je teď pár týdnů nepřítomná. A protože "asoška" je nová, tak nešlo udělat to, co šlo předtím. Že to prostě celé vzala AP a třída se učila dál. Tentokrát naši třídu rozpůlili a přilepili ostatním dvěma třídám. Takže teď to je tak, že děti jsou po 35ti ve třídě. Náš Kousák je teď doma, a učíme se spolu. Protože buď by byl s 35ti dětmi, z toho více jak polovina nejsou jeho spolužáci, nebo by byl se svou asistentkou. Ale ne sám. Nýbrž s dalšími dětmi, které je problém udržet ve třídě v lavici a aspoň trošku v klidu. Každé ráno vrčí, že on chtěl do školy a každé ráno si vysvětlujeme, že přesně vím, jak by to dopadlo. Když jsem tento svůj záměr řekla na třídních schůzkách, protože je to tak z mého pohledu pro Aspíka lepší, bylo slyšet při odchodu některé maminky, jak brblají, že Kousák  bude 14 dní doma, no to je zase všechny zpozdí…

Ano, jsem na obou stranách barikády.  Předsudkové. Akorát já to o sobě vím.