Nesnesitelná lehkost bytí Kousákova

Sedíme si takhle s Kousákama u oběda, pro všechny je to nová situace, protože mamka je doma. Takže spousta témat k otevření a probrání u stolu. Když už nebylo co, tak Kousák prohlásil, asi 3 hodiny po té, co jsem se vrátila od kadeřnice: „ Mami, to vypadá, že jsi u kadeřnice vůbec nebyla!“

Kousáku, dám ti radu: „Bude se ti žít lépe, když tohle nikdy žádné ženě neřekneš...  Můžeš si to myslet, ale, prosím tě, neříkej to nahlas.“ Chviličku na to, zašustí suchý zip od sedáku na židli, na které sedím, a MiniKousák prohlásí: „ Mami, odlepuje se ti sedák. Asi máš moc těžký zadek!“ Tak nevím, jak to ti naši Kousáci v životě zvládnou.

Doma mi tahle upřímnost nevadí. Jsem raději, když kluci říkají, co si myslí. Jen na veřejnosti je to trošku jiné. Děti s Aspergerovým syndromem jsou upřímné až bezohledné, protože mnohdy nechápou sociální konvence. Neberou ohled na to, jak se druhý může cítit, nějak jim to nedochází. Náš Kousák je dost sebestředný, takže ho zajímají hlavně jeho pocity... ale že se přidá i MiniKousák? :-)

A pak jsem si vzpomněla na holčičku, kterou jsem hlídala, jako mladá Aupair-ka. V obchodě na adresu jedné prostorově výrazné paní taky prohlásila, že ta paní je asi těhotná, což by vzhledem k věku té dámy opravdu hraničilo s přírodním úkazem. Když jsem jí řekla, že těhotná není, tak se Alexia zamyslela, a pak s úsměvem řekla: „V tom případě je ta paní tlustá jako velryba!“  :-D

Je to k zamyšlení:  Co kdybychom odhodili tu sociální uhlazenost a začali nahlas říkat, jak se věci mají? To by bylo zajímavých zjištění, že? Nakonec by takové nevinné zjištění, že není vidět, že jsem byla u kadeřnice, nebo větší zadek, byli ještě na pohodu.