Na svobodě je krásné to, že nemusím. Já CHCI!

Jsem dva týdny nezávislá a samostatná. Když do toho nepočítám ten týden, co byli oba Kousáci ještě doma nemocní, tak jsem si užila a právě odpracovávám svůj úplně první týden samostatnosti a svobody. Je to zvláštní pocit, ráno odvézt chlapce do školy a školky, a pak to nevzít obvyklou cestou do práce, ale zase hezky zpátky domů do obýváku.

Ne nepracuju z gauče, protože tam bych nic neudělala, ale hezky u pracovního stolu a normálně oblečená jako do práce (doporučují to odborníci na práci z domu). Miluju to ticho. A hlavně světlo, které tu mám (zasvěcení vědí, o čem mluvím). Tímhle ale pohoděnka končí.

Je potřeba se ohánět, telefonovat, psát a usmívat se. Nedat se odradit při pár úvodních neúspěšných rozhovorech. Dělám to pro sebe, pro nás a šíleně mě to baví. Najednou věci dávají smysl, ten cíl je totiž náš. Ne někoho, kdo mi ani nepodal ruku a třeba ani neví jak vypadám. Ten cíl jsme si stanovili doma. Ano, přesně v tomhle obýváku, v naší nové pracovně. Řeknu Vám na rovinu, že občas to jsou pěkné nervy, když vychystávám naši první větší objednávku a nemůžu si dodák ani vytisknout. „Neonatální“ technické potíže jsou prostě všude a z krabice to dvakrát vyndám a propočítám znovu, protože mi někam utekla excelovská buňka.

Později je ale super přečíst si od zákazníka zprávu, že chválí náš servis, pecka produkt, že nás bude určitě doporučovat dál. Tohle mi za ty nervy stojí.

Propisku a telefon do ruky a jedeme!

I já se mám teď do čeho pořádně zakousnout!