Jaro je tady a s ním spousta, velká spousta energie u Kousáků

Ano, už dorazilo i k nám! Za oknem se zelená vrba. Je fakt nádherná, obrovská. Hlavně puberťáci ji milují za teplých letních večerů, protože její dlouhé větve skryjí vše, co se pod ní odehrává.

Kousáci jsou nadšení, že nemusí nosit bundy. Zkoušejí to na mě oba s tím, že už je na kraťasy. No, ono sice je, ale až odpoledne. Kousák je stále zamilovaný do Číny. Když zjistil, že máme u školky stromy, které se hodně podobají sakurám, byl u vytržení:

 “Mami, jak se jmenují ty stromy, co vypadají jako cukrová vata, krásně růžové?”  Kousáku, to budou asi třešně, nebo já nevím, vypadá to jako Sakura.  “Mami,  pod těmi se bojuje v Číně!”   Kdybyste náhodou nevěděli, kde bojovat, až tam za tím účelem pojedete, tak hledejte Sakury.

Co se boje týká, momentálně jsou oba Kousáci v období boje proti všemu a všem. Bojují mezi sebou, spolu proti imaginárnímu nepříteli, spolu proti rodičům, spolu proti jednomu rodiči, protože druhý bývá duchem mimo a většinou neví jestli se přidat k Nebelvíru nebo Zmijozelu. Bojují proti systému: “Já bych dnes zůstal doma maminko, mně se dnes do školy nechce. Mami, ale já se ve škole nudím!” Bojují za alespoň malé ústupky od malička: “Můžu jít dnes domů po „o“?” Učí se vyjednávat: “Když půjdu dnes do školy, můžu si odpoledne hrát na tabletu?” Ze všeho nejvíc asi bojují sami se sebou.

Je to kluk chytrý, už jednou prohlásil: “Mami, když je Mini vaše Sluníčko, tak já jsem vaše Polojasno.” A protože je jaro, bouřky jsou časté. Většinou jde o nějaké nedorozumění, ale naposledy zanadával na Čínu. A to už je co říct. Chtěli jsme mu udělat radost a koupili mu koloběžku. Chtěl malou, s kterou bude moct skákat a dělat triky. S obrovským nadšením šel s kolobrndou ven. Vyběhl o pár minut dříve, než jsem stihla vypravit MiniKousáka. Nevyběhl, letěl jako šíp, kolobrnda za ním vlála po schodech jako šátek. Když jsem vyšla před dům, hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Na obloze ani mráček, na chodníku přede mnou bouřkové mraky.

“Kousáku, co je?” -  „Dělá divný zvuk…“ - „Počkej. Jak divný zvuk?“  - „No, šišlá!“ A už brečel! Kdo by taky chtěl šišlavou kolobrndu, že?  Tak jsem to zkusila, a opravdu. Zadní kolečko drhlo o konstrukci a jakoby šišlalo. Fajn, kolobrndu táta-hrdina  vzal, odvezl zpátky do obchodu a hned dovezl novou, vyměněnou. Ještě v obchodě zkusil, zda obě kolečka běhají bez šišlání. V tomhle ohledu byla perfektní. Zase bylo u nás jasno a slunečno... ale jen než jsme tu kolobrndu zkusili v obýváku. Tentokrát nešišlala, to je pravda. Zato cvakalo ložisko (což v humbuku nákupáku nebylo slyšet – pozn.táta-bývalý hrdina) a nešla pořádně otočit řídítka. S napětím jsem čekala co bude… Kousák ronil slzy jako krokodýl. A pak prohlásil: “Čína je hrozná. Ukradla mi koloběžku.”

To tam je Sakurové okouzlení.