Co očekáváte od vzdělávání ?

Hodně o tom přemýšlím, už od chvíle, co jsme se z Itálie vrátili do Čech. Měla jsem možnost nahlédnout do pár systémů vzdělávání

 Jako Aupair jsem v Belgii měla poprvé možnost vidět, že děti se ve školce téměř nic neučili jako u nás, „jenom si hrály“. Asi nejvíc mě tenkrát, mluvím o letech 1996-2001, překvapilo, že děti se nepřezouvaly a musela jsem jim jídlo (svačiny i oběd) nosit s sebou v krabičkách. Také tam rodiče svou dceru dali do školy katolické, protože byla „lepší“ než ta státní. V čem? Děti se toho víc naučí a jsou tam přísnější pravidla…hm vážně?

Ve chvíli, kdy jsem si „udělala“ děti vlastní, to vnímám zase trošku jinak.

Kousák šel velmi brzy do školičky, okolnosti tomu tak chtěly. Nastoupil do školičky, když mu bylo 10 měsíců. Byl tam milován a opečováván skoro lépe než doma, protože já jsem se živila překlady, a i když jsem to směřovala hlavně na večery a noci, tak občas to jinak nešlo. Na tuhle školičku, která už bohužel neexistuje, vzpomínám velmi ráda. Kousák si tam taky „jenom hrál“, ale už tenkrát získával spoustu sociálních podnětů.

Po roce, abych ušetřila, jsem ho přihlásila do státních jeslí a to byl neuvěřitelný pád na zem. Zdravotní sestry, které měly být profesionálky, mi  v péči o mrňousky předvedly takovou škálu netolerantnosti, zlé vůle a neochoty jakkoliv pomoci, když ničím tak mlčením, že nic horšího si představit neumíte. Bylo to o lidech, ne o instituci. Nicméně paní ředitelka s tím nic nesvedla. Přestože vedoucí instituce, neměla vůbec žádné možnosti, jak umírnit sestru, která nerada dělala s dětmi. První půlrok bylo peklo, potom ho přeřadili do větších batolat, a my si trošku oddechli.  V jeslích se ale Kousák začal bát malovat, nechtěl nic dělat, na všechno říkal, že to neumí. Takhle vypadala profesionální péče o batolata. Neměla jsem možnost ani nakouknout do třídy, natož do ložnice, nevím, s čím si tam nejraději hrál, a zahradu jsem neviděla nikdy. Komunikace s rodiči nulová.

Potom přišla školka, jediná v Brně s prodlouženým provozem, já šťastná, že budu moci fungovat v práci jsem zase poznala, jak velký rozdíl dělají lidé, kteří s dětmi pracují. Kousák tady poprvé zažil šikanu a učitelky mi nikdy nic neřekly. Dětem odpoledne pouštěly televizi místo vzdělávací a podnětné činnosti. Paní učitelka nás ráno ani nepozdravila, přestože jsem Kousáka učila zdravit a dělal to moc hezky. Nic hrozného, se vlastně nedělo, protože se tam NIC nedělo. Teda až na tu decentní šikanu od vietnamské menšiny, kterou si Kousák dodnes pamatuje. Příští rok jsem vybírala pečlivě a vybrala si školku, do které jsem musela Kousáka vozit docela daleko, ale stálo to za to. Normální státní školka, ani montessori ani nic jiného. Paní učitelka však uměla s dětmi krásně pracovat. Dělala s nimi všechno možné, od objevovacích procházek po okolí, přes pěstování zeleninky na školkovém záhonu až po 5-denní pobyt na školce v přírodě. Dáda byla skvělá, úžasná, normální učitelka.

Potom jsme se odstěhovali kvůli práci do Itálie a tam zase nastal šok. Já nesla do školky papuče, pyžamko, povlečení, ručník a věci na převlečení na ven, vycepovaná ze školek v Čechách…  Koukaly tam na mě jak na zjevení. Děti se nepřezouvaly ani nepřevlékaly. V tom, v čem si hrály venku na zahradě, si šly po obědě lehnout do postýlky. Na druhou stranu tam děti neměly žádné, ale vůbec žádné, hračky. Byly tam kousky dřeva, různé předměty neurčitých tvarů, většinou z textilní výroby nebo zemědělství. Děti si z toho různě stavěly a používaly k tomu, co je zrovna napadlo. Kameny, kousky kůry, klacíky, to všechno tam měly uloženo v krabičkách na poličkách a s tím si hrály. Malovali pouze pastelkami a fixami. Na malování štětcem a barvou měly nárok dvakrát do roka. To je učitelky odvedly do ateliéru v prostorách školky a mohly si něco vyzkoušet. Ale ne celá třída. Chodily tam po dvojicích, a většinou za odměnu, nebo když měly narozeniny. Žádné výtvarné techniky, nic. Rozhodla jsem se tam tenkrát založit a vést kroužek výtvarky. Děti přišly, ale měly obavy ze všeho. Když měly trháním vytvarovat něco z papíru, tak nerozuměly tomu, že ne nůžkami ale trhat. Malování barvami téměř neznaly.

Kousák tam později nastoupil do první třídy. Už když jsme přijeli, jsem se ptala, co máme dělat ohledně Italštiny, jestli jsou nějaké kurzy pro děti, jestli pak bude zkoušen, co je potřeba k zápisu do první třídy. Bylo nám sděleno, že za rok ve školce se naučí základy italského jazyka a pak, že jsou učitelky ve škole na takovou situaci připravené……To jsem netušila, že učitelky ve škole jsou vlastně hlídačky, které se celý den snaží, aby jim děti ze školy neutekly a nepozabíjely se. A vlastně jenom tak mimochodem se ti lepší něco náhodou naučí. Byli jsme na vesnici, žádné velkoměsto, ale i tak byla ve třídě polovina dětí, které v životě ve školce nebyly a italsky neuměly vůbec nic (děti přistěhovalců). Taková inkluze v praxi. Tam neexistují zápisy, odklady, nebo něco jako posudky zralosti. V 6-ti letech nastupují do školy všichni a učitelé si s tím musí poradit. Poradí si s tím tak, že v první třídě probíhá naše předškolní příprava. Děti se učí malovat pastelkami, kreslit tvary a barvy. Když jsem se v prosinci ptala, kdy začnou psát psacím, koukali na mě jako na blázna. Stejně tak počítání v hlavě a ne na počítadlech nebo číselných řadách (mluvím o sčítání a odčítání do 10). Nejdůležitější pro ně je, aby se děti cítily ve škole dobře. To chápu. Ale najednou zjistíte, že 4-hodinový vyučovací blok je přerušen pouze jednou a to na celou hodinu, protože učitelky samy přiznaly, že nezvládnou děti během 10-15min nahnat zpátky do třídy. Ven s nimi nechodí ani ve školce ani ve škole, je to příliš nebezpečné.

A teď mám možnost porovnat zkušenosti  se zahraničí s českou školou a to hned několika.

V české škole je to také dost zajímavé. Učitel má ještě trošku ambice děti něco učit. Hrajeme si na zápis do školy, každý rok vidím na sociálních sítích seznamy toho, co by dítě při nástupu do první třídy mělo umět….ale učitel potom stejně musí zvládnout dítě, které se válí po zemi, učit se nemůže, protože koncept školy nepobírá. A rodičům je to jedno. Tohle je docela velký handicap, stejně tak jiné dítě, jasné „ádéhádě“ bez asistenta ( Protože nebudeme děti nálepkovat, že?) , to výuku taky pěkně oživí… Já si myslela, že zápis je opravdu o posouzení zralosti dítěte. Prý ne. Takže do školy jdou všichni, ať už to zvládnou nebo ne. Ti, kteří mají problém, dostanou asistenta - díky bohu za ně - ale co ti, kteří školu nezvládají a rodiče to neřeší? Víte, že tady je škola dost krátká? Nemá možnost říct: „heleďte se, buď si zařiďte osobního asistenta, nebo si dítě vemte domů.“ Zní to blbě že? I my máme dítě podléhající inkluzi, já jsem teda hodně řešila kam s Kousákem, až se vrátíme domů. Jestli alternativní vzdělávání, nebo klasická škola….

Dodnes pořádně nevím, ale poradili nám klasickou školu a asistenta. U nás první dvě třídy probíhají na takovém rodinném, odloučeném místě pod lesem. Ale do třetí třídy už Kousák půjde do „velké“ školy. A tady mám velký otazník i vykřičník. Hlavně kvůli tomu, co vidím u starších dětí.

Mám pocit, že nic neumí. Že se sice učí, mají jedničky a dvojky, ale vlastně nic neumí. Dívenka ve třetí třídě neumí spočítat, za jakou hodnotu nám v obchodě přidělili jednoho „stikeeze“, když jsem zaplatila 1350,-kč a dali nám 4ks. Chlapec v páté třídě neumí ve větě určit podnět a přísudek, ale přitom má jedničky na vysvědčení. Tady je něco špatně. Říkala jsem si, že teda budou umět třeba práci s informací. Když se tenhle páťák učil o Zlínském kraji, klasicky z učebnice, četl si a memoroval. Nepamatoval si téměř nic. No jasně, já se nedivím. Posadila jsem ho k noťasu a říkám, najdi mi k těmhle třem významným městům ve Zlínském kraji nějakou zajímavost. Chvíli kliká a pak mi řekne, že ve Zlíně je fotbalový stadion…  Já chci pro své děti víc!

Tak se ptám, chci toho moc, když by se mi líbilo, aby v dětech byla živena přirozená zvídavost a zvědavost? Aby se učili tzv. školu hrou (Pamatujete na Ámose? Ten to měl v hlavě srovnaný.) Vlastně nechci nic nového. Děti dnes mají ve třídě interaktivní tabule. Ale k čemu, když neumí používat informace, kterých se jim dostává? Líbilo by se mi mít na výběr, jakým způsobem a v jaké škole se moje děti budou vzdělávat. Na to můžete namítnout, že na výběr mám. Ano třeba u nás v Brně máme tři „alternativní školy“. Jedna nebere nové žáky a ve zbylých dvou se musí platit školné. To asi není úplně to „mít na výběr“ jak jsem měla na mysli. Včera jsme s mužem vedli diskuzi na téma, proč nikdo nemá ambice změnit školství a vzdělávání od základu… co myslíte, proč?