....a zase ta inkluze

Vy co nás sledujete víte, že s ní bojujeme na obou stranách barikády. No já bych se chtěla dneska trošku pochlubit a taky zamyslet.

Tak nejdříve to chlubení

Kousák zvládnul dva dny na zkoušku v jiné škole, kam bychom rádi od září přestoupili. A zvládla to i učitelka a dokonce i budoucí spolužáci. Jasně, nebyly to úplně hladké dva dny, ale obešli jsme se bez vztekacích a uslzených incidentů. Je to prostě borec. Jsem vděčná všem, kteří za námi stále stojí a je na nich vidět ochota pomoci.

Musím říct, že přístup obou ředitelek je úžasný a chvály hodný. Naše stávající je na svém místě teprve půl roku a jsem ráda, že nám při osobní schůzce jasně a na rovinu řekla, že řešení specifických potřeb není momentálně až taková priorita a hlavně nemá na to prostředky a teď nemluvíme o těch finančních. Za jednání na rovinu jsem jí vděčná a držím palce naší škole, aby se během pár let trošku dostala z toho marastu. Protože už ale nechci nechávat Kousáka v nevyhovujícím prostředí, vydali jsme se do jiné, menší školy. Cítila jsem se trošku jak u přijímaček, snažili jsme se Kousáka vybarvit v reálných barvách a moc je nevystrašit. Zde jsme se od paní ředitelky dozvěděli, že normálně přespolňáky nebere vůbec, ale udělá výjimku na základě žádosti dobré duše z SPC a že jí jde hlavně o to, aby Kousákovi už konečně bylo ve škole dobře. Výsledkem byly tyto dva dny na zkoušku. A  zvládnul je opravdu velmi dobře. Trošku i ukázal, co umí, co ne a co se od něj v krizovce dá čekat. Takže se těšíme na září, na novou školu, nové spolužáky a snad i trošku klidu na to učení.

Když bych na ty dva uplynulé integrované roky koukla střízlivým okem, tak během dvou let jsme měli 2 učitelky s tím, že v pololetí první třídy odešla ta první. Na konci první třídy tuhle formu inkluze vzdala asistentka. V družině jsme vydrželi jen půl roku.  Hned na začátku druhé třídy dlouhodobě onemocněla paní učitelka a naše děti rozdělili na dvě půlky a přiřadili do dvou zbývajících tříd. To byla taková katastrofa, že poslední dva týdny už byl Kousák doma a pak u dědy. Potom byla 7 týdnů pryč naše asistentka, se zlomenou nohou. No a teď budeme komplet měnit školu. Jenže já na to koukám tak, že vlastně máme štěstí. Celou tu dobu za námi stálo SPC a neustále se snažilo dávat doporučení, nám i učitelce, nikdy jsem neměla pocit, že bychom byli jenom číslo spisu. Naše psycholožka (díky Dito! ) nám Kousáka drží nad vodou a v hladině normálu. Konečně jsou vidět pokroky (po roce a půl). Drží nad vodou i mně, když tady padl návrh ze strany učitelky i asistentky na medikaci, ujistila mě ona i psychiatr, že v žádném případě není potřeba. A teď vidím, že na straně nové školy, je chuť pomoci. Já vím, že to nebude ideální a je mi jasné, že budou problémy, ale tady chtějí, aby Kousákovi bylo ve škole dobře a chtějí vědět, co k tomu je potřeba. A to je asi ta inkluze ne? Ta opravdová.